Výstavní síň Tiskárny Karmášek
12.10.–22.11.2024
Slavnostní vernisáž 11. říjen 2024 od 18.00 hodin
Výstava českobudějovické umělkyně Dominiky Kunzové a skladatelky Mari Yasero žijící v Nizozemsku, která bude uvedena v rámci letošních Dnů otevřených ateliérů, vypráví o na první pohled neviditelných proměnách okolního prostředí. Krajina v díle obou autorek představuje prvotní zdroj, ze kterého dále odvíjejí své úvahy o paměti i rozpadu. Připravovaná výstava vychází z jejich společného pobytu na Islandu, ale obrací se i k místní krajině a práci s lokálními materiály. V rozhovoru, který vznikal během léta, jsme se bavily o zdrojích jejich práce i přípravě samotné výstavy.
(rozhovor vedla Petra Lexová a bude brzy zveřejněn v plném rozsahu)
Petra Lexová: Vaše českobudějovická výstava čerpá ze společného pobytu na Islandu, kde Mari v té době žila, a kam Dominika podnikla studijní cestu. V čem byl pro vás Island tak podnětný?
Mari Yasero: Island sa stal pre mňa druhým domovom a je to miesto kam sa vždy budem vracať. Podnetná bola pre mňa práve pestrá reykjavícka komunita inžinierov a umelcov a spolupráce s miestnymi umelcami z iných disciplín, ako je tanec, film či vizuálne umenie. Interdisciplinárny prístup pomáha prekonávať zaužívané tendencie v práci a v niečom nás dokáže oslobodiť sa od jasne daných pravidielv našej oblasti. — Život na Islande mi pripomenul, ako je dôležité upustiť od jasných predstáv, štruktúry a logiky za všetkým, čo robím a nebáť sa vniesť do procesu hravosť, intuíciu, improvizáciu a experimentovanie. Island sa pre mňa spája s otvorenosťou a prirodzenosťou bytia a prijatím našej premenlivosti.
Dominika Kunzová: Pobyt na Islandu mě zásadně ovlivnil jak profesně, tak lidsky. V instalaci společné výstavy můžete vidět déle zrající práci. Sama pro sebe ji chápu jako cyklus, který jsem nazvala Halbwertszeit a pracuji na něm pozvolna od roku 2019. Islandská zkušenost ale vnesla do mého přístupu větší tvůrčísvobodu. Vnímám, že mě od tamního pobytu přitahuje jistá syrovost a divokost – jak v materiálech, tak v přístupu. Mnohem víc zapojuji experiment a chybu do procesu tvorby. Drsnou severskou krajinu a setkání s jinakostí zdejší umělecké scény mám spjaté s nesnadným, a přece pozitivním procesem očišťování od mých dosavadních jistot. Většina původních objektů z cyklu Halbwertszeit tak prošla zásadní proměnou a ty nově vytvořené nesou v sobě od základu stopy islandské zkušenosti.
PL: Minulý rok jsem měla možnost vidět Dominiky Earth Prints, kde pracovala s přírodními pigmenty z islandských jílů. Zároveň jsem slyšela Mari zvukové záznamy vycházející z místní krajiny a záznamů vody. Snažíte se dané cykly dále rozvíjet?
DK: Ohniskem propojení naší spolupráce byla tehdy osmidenní cesta z Reykjavíku na východ, do oblasti Berunes. Cílem cesty bylo nasbírat krajinné audio záznamy, které jsou stěžejním komponentem Mariných zvukových kompozic a geologický materiál vhodný na mé malířské a keramické experimenty. Pobyt ve zdejší krajině nám přinesl řadu podnětů, které jsme časem zkoncentrovaly do výběru pěti archetypálních krajinných situací. Původním záměrem bylo postupně všechny rozpracovat do na sebe navazujících
celků v podobě rostoucího audiovizuálního environmentu. Dosud jsme nejvíce rozvinuly první část, u dalších mám zárodky maleb a myšlenek v podobě poetických libret. Obě zde vidíme potenciál pro další růst a zároveň bojujeme s otázkou, jak zabezpečit časovou a finanční dotaci nezbytnou pro pokračování. Materiál z cesty máme proto prozatím v archivu. Bylo by krásné, kdybychom původní záměry mohly v plném rozsahu rozvinout. Přemýšlím, jaký účinek bude v tom případě mít větší časový odstup od události cesty. Jestlipak budeme schopné nanovo se zabydlet ve zkušenosti, od které nás již vzdaluje narůstající časový odstup. Jestli se tento odstup stane kvalitou, která nás ve spolupráci posune dál, nebo naopak způsobí, že již nebudeme schopné se do tématu vrátit.
PL: V plánované výstavě velmi rezonuje téma času. Ať už je to látková přeměna ledovce nebo rozpad keramických objektů. Vnímáte tuto rovinu jako paraleluk současné výrazné proměně světa kolem nás? Proč je téma času pro vás důležité?
DK: Tématu času jsem se poprvé hlouběji věnovala v rámci své diplomové práce, kdy mě zajímalo jeho subjektivní vnímání. S tím souvisí schopnost prožívat přítomnost a hledání způsobu zachycení „aktu zpřítomnění“. Tedy jakými prostředky lzezapůsobit na zpřítomnění diváka nebo sebe sama v procesu tvorby a v životě. Oslovuje mě zde jistá naléhavost – čas jako dar, kterým disponuji pouze v přítomnosti a je na mně, jak s darem naložím. — Mluvím teď v kontextu lineárního konceptu času, kdy jako jedinci i jako lidstvo spějeme odněkud někam, a tedy vyvíjíme se, zrajeme, nebo degradujeme. Tyto procesy, evoluční děje, jsou pro měrovinou tématu – a sice čas jako děj. Lidská identita je dějinná, úzce souvisí s tématem paměti a s rozpomínáním se. Kdybychom přišli o paměť, byli bychom úplně jiná existence, jiné osobnosti, jiná společnost. Dějinnost chápu jako milost vývoje a jako proces růstu, jehož orientace je podmíněna pamětí. Tedysečteno — čas je pro mě dlouhodobé téma a v kontextu k aktuálním proměnám světa mě varování o stavu planety jen utvrzují v tom, že je potřeba s ním vědomě pracovat. Ukazuje se, že jako lidstvo jsme promarnili i to, co nám nepatří.
PL: Ve výstavě se snažíte potlačit smysl zraku za pomocí mlhy. Divák je nucen zapojit i své další smysly jako je hmat, čich nebo sluch. Proč jste se rozhodly pro upozadění zrakového vnímání?
DK: To rozhodnutí využít mlhu souvisí se zásadní zkušeností ze společné cesty. Vynořuje se mi vzpomínka, která nás provázela po celou dobu. Do husté mlhy jsme se každé ráno probouzely samy v autě, uprostřed krajiny nikoho. Ta samá mlha nám zakrývala většinu dní nádherné scenérie, o kterých jsme věděly z dostupných zdrojů, že tam kdesi za bílým závěsem jsou. Až na několik vzácných setkání s krajinou za jasné viditelnosti jsem čelila okolnostem, kdy má zkušenosts místem byla kombinací víry v ono místo s viděním na velmi krátkou vzdálenost. Mlha prosákla i do mého nitra a přiměla mě probudit svůj vnitřní zrak. Donutila mě opustit své představy a plány a učila mě čekání. Umožnila mi vnímat vlastní myšlenky a strachy v bílém tichu o to hlasitěji. — V době, kdy mlhu střídal vytrvalý déšť jsme s Mari hodiny seděly v autě a sdílely, co nám jde hlavou. Stala se pro nás obrazem bílé noci, který tlumí zrakový vjem, ale taky zostřuje ostatní smysly. Jejím použitím v instalaci dále odkazuji na práci s pamětí a s rozpomínánímse. Záměrem je, aby jednotlivá zátiší instalace vystupovala z mlhy tak, jak ze zapomnění mohou vystupovat vzpomínky, sny a příběhy.
MY: Zrak má tendenciu dominovať nad všetkými našimi zmyslami a pri jeho potlačení sme nútení sa spoliehať na inévnemy. Naša myseľ sa snaží kompenzovať a dotvárať tento nedostatok, čím často odkrýva naše vnútorné prežívanie, ktoré čerpá z predošlých skúseností. Aké pocity v nás vyvoláva obrys postavy v hmle? Je symbolom nádeje alebo strachu? Hmla východného Islandu jeobzvlášť nepredvídateľná a tajomná a spája sa s ňou mnoho ľudových príbehov. Každým fjordom mení svoje podoby a tečie dole horami. Miestami v sebe niesla ukľudňujúci pocit mäkkosti, ladnosti a ľahkosti, zatiaľ čo v iných momentoch dokázala vyvolávať pocit úzkosti, strachu a neistoty z neznáma.
PL: Dominiko, ve svých keramických objektech na výstavě pracuješ s nalezenými přírodními hlínami. Je pro tebe vlastní získávání materiálu a místo, ze kterého pochází důležité?
DK: Je to v mé práci docela nový přístup.Dosud jsem pracovala s průmyslově zpracovanými jíly, jelikož jsem potřebovala bezchybné výsledky a časově efektivní proces tvorby. Pracovat s lokálním materiálem je o pomalosti, o limitech nalezeného materiálu. Každý nalezený jíl je potřeba zdlouhavě zpracovat a otestovat jeho vlastnosti a rozsah teploty výpalu. Z designérského i ze sochařského hlediska je nalezený materiál méně stabilní. Výsledky použití nalezených hlínv keramice jsou proměnlivé, často dochází k chybám, v procesu tvorby je hodně ztrát. Tyto faktory byly pro mě u tvorby nově vystaveného cyklu žádoucí. Potřebovala jsem pracovat s nedokonalostí a posunout původní puristickou estetiku objektů směrem k drsnější, nesourodější vizualitě. Použití lokálně nalezených hlín je zde důležité jak z hlediska námětu, tak z hlediska procesu vzniku. Ten se díky nepředvídatelnosti materiálu stává víc otevřeným.
PL: Mari, v Českých Budějovicích se diváci se zvukovým uměním často nesetkávají. Mohla bys představit, co je pro tebe v tvorbě podstatné? Jaké procesy při komponování využíváš?
MY: Moju prácu delím na autorskú kompozičnú prácu a zvukovo inžiniersku, kedy pracujem so skladateľmi a inštrumentalistami klasickej a jazzovej hudby. Vo svojich kompozíciách hľadám nové spôsoby, ako pracovať so zvukom a tvarovať ním zvukom konštruovanú realitu v 3D priestore. — Na cestách mám so sebou zbalený svoj cestovný zvukový nahrávač s malým setom mikrofónov. Zaznamenávam zvuky ľadovcov, cvrčkov, vodopádov, opustených domov a rybárskych tovární, ktoré boli osídlené divokým vtáctvom. Iný nástroj, ktorý používam je moje elektromagnetické počúvacie zariadenie, ktoré transformuje elektromagnetické vlny na zvuk. Rada si vyrábam vlastné nástroje, ktoré rozširujú moje sluchové vnímanie a pomáhajú mi objavovať skryté zvukové svety okolo nás netradičným spôsobom. Práca s organickým materiálom mi umožňuje vytvárať priame prepojenie s každodenným ľudským vnímaním a tvoriť tým asociácie so životom samým. Ďalšia fáza procesu obnáša editovanie,zvukový dizajn, programovanie či mapovanie zvukových parametrov so senzormi, prostredníctvom ktorých viem ovládať zvuk pohybom môjho tela. To mi umožňuje vnášať do elektronickej hudby expresivitu a vytvárať prirodzené zvukové pohyby v trojrozmernom priestore. Vo svojej podstate, technológia je nástroj, ktorý mi pomáha transformovať surový zvukový materiál do jeho nových foriem a pracovať s ním ako s hmotou. Podobne ako keramik, pracujem so surovým materiálom, až na to, že je tento proces menej haptický a častokrát skrytý za hodinami strávenými za obrazovkou. Snažím sa tento proces zintuitívniť aj skrz senzory, ktoré mi pomáhajú nanovo vytvoriť spojenie s ľudským telom, ktoré mi v tom tak veľmi chýba.
PL: V současné výstavě pracuješ se zvukem ledovce, který postupně taje. Na první pohled nehybná masa díky zaznamenanému podvodnímu zvuku ukazuje svoji na neviditelnou křehkost a pomíjivost. Co tě přimělo, zabývat se právě ledovcem?
MY: Môj vzťah k ľadovcom sa menil a vyvíjal za posledné štyri roky počas ktorých som videla, ako sa vytráca pred očami. Na Islande som mala možnosť stretnúť sa s miestnymi, ktorí vyrastali blízko ľadovcov. Rozhovory s nimi sa stali významnou súčasťou mojej práce. — Počas našej spoločnej cesty som mala príležitosť zaznamenávať zvuky ľadovcov pod hladinou vody, v ľadovcových jazerách a v hlbokých trhlinách s hydrofónom (podvodným mikrofónom). Zatiaľ, čo zrakom vidíme bieleho obra posiateho sopečným prachom, skrz zvuk dokážete vnímať práve jeho zraniteľnosť a konštantný pohyb, ktorý je očami nevnímateľný. Tieto nahrávky sa stali dôležitou súčasťou zvukovej knižnice, na ktorej sú postavené zvukové kompozície. Pre mnohých je ľadovec len veľká masa vody, avšak niektoré kultúry ho považujú za posvätnú živú vodu. — Ľadovce sú dôležitou bankou pamäti, ktorá sa postupne vytráca. Vďaka vrtom vieme napríklad zistiť, ako sa za desaťročia až tisícročia menilo zloženie zemskej atmosféry. Sú významnýmzdrojom informácií, ktoré sú uložené v jeho pamäti, zamrznuté v čase. Ľadovce formujú našu krajinu a sú dôležitým vyživovateľom riek, jazier a morí. Je toho veľa, čo o nich nevieme a dúfam, že aj skrz umenie dokážeme priblížiť ekologické témy, ktoré sú pre nás ťažko uchopiteľné. Nerada by som ale ľadovce ponímala len z katastrofickej perspektívy. Vnímam to ako príležitosť priblížiť sa k nepoznanému a skôr zachytiť motívy jeho hravosti, posvätnosti, rastu i straty, pamäte, rozpadua začiatku nového života.
PL: Českobudějovická výstava je zatím vaší největší spoluprací. V čem je pro vás podnětná?
DK: Důležitá je pro mě samotná možnost s odstupem nahlédnout na práci za delší období v kontextu samostatné výstavy. A pak je pro nás skvělou příležitostí, že můžeme s Mari pokračovat v tvůrčím dialogu a testovat účinek audiovizuálního propojení zde, ve velkorysých prostorách Karmáškovy výstavní síně. Podnětné jsou i samotné okolnosti, ve kterých se výstava připravuje – návaznost na Dny otevřených ateliérů a ve spolupráci s Českými Budějovicemi — Evropským hlavním městem
kultury 2028. Těším se na doprovodný edukační program a nová propojení.
MY: Téma času a pamäte boli významnými motívmi, ktoré boli prítomné v Dominikinej i mojej tvorbe ešte pred začatím našej spolupráce. Podnetnými boli pre mňa naše spoločné rozhovory v posledných mesiacoch v rámci ktorých dochádzalo k prirodzenému prieniku a prehĺbeniu týchto motívov so skúsenosťou našej cesty a témou tohtoročných Dnů otevřených ateliérů. Výstava Poločas přeměny už nie je len o spolupráci na Islande. V tejto etape dochádza k prepojeniu
princípov a prístupov, ktoré boli prítomné v našej tvorbe, ale sú rekontextualizované a prehĺbené vzájomnou interakciou. Umožňuje nám spolu s tvojou kurátorskou podporou vytvárať nový dialóg, ktorý vzniká v reakcii na priestor galérie. Synergickou súhrou jednotlivých zvukových a vizuálnych elementov v priestore vznikajú nové významové roviny, ktoré vie návštevník objavovať ponorením sa do environmentu
Dominika Kunzová je českobudějovická umělkyně, kurátorka a výtvarná edukátorka. Studovala na bratislavské Vysoké škole výtvarných umění a designu, kde se nejprve věnovala architektuře
(2009–2011) a poté užitému umění v Ateliéru keramiky designéra Daniela Piršče (2011–2017). Od roku 2017 žije v Českých Budějovicích, kde v roce 2022 založila Ateliér tvořivého myšlení SEIN. Ve své volné tvorbě se věnuje designu, sochařské i malířské práci, při kterévyužívá především přírodní materiály. Kontinuálně zkoumá souvislosti mezi způsobem, jakým věci užíváme, a jakým se vztahujeme ke světu. Na pozadí diváckých až uživatelsky haptických výstupů reviduje své vlastní myšlení a nabízí aktualizace, nová nastavenívnímání a vztahový design na míru.
Mari Yasero je hudební skladatelka, zvuková inženýrka a vokalistka slovenského původu. Vystudovala zvukovou kompozici a hudební technologie na FalmouthUniversity v jižní Anglii a na Iceland University of the Arts v islandském Reykjavíku. Během posledních dvou let sestala součástí islandské experimentální scény. Od srpna 2023 působí a žije v holandském Haagu, kde pokračuje ve svém výzkumu na Royal Conservatoire The Hague. Ve svém dlouhodobém výzkumu se věnuje roli tělesného pohybu a jeho převedení do audio aplikací, kdy se celé její tělo proměňuje v téměř transcendentálně mocný nástroj, který vytváří a tvaruje zvukový svět kolem diváků.
Vernisáž výstavy Poločas přeměny se uskuteční 11. října 2024 v rámci slavnostního zahájení Dnů otevřených ateliérů ve výstavní síni Tiskárny Karmášek. Výstava potrvá do 22. listopadu.
V návaznosti na úpravu zákona o osobních (GDPR) se veškeré informacemi o subjektech vkládají do databáze na základě souhlasu daného subjektu a to zcela dobrovolně. Tyto informace jsou veřejně dostupné.
